Kdo chce poznat Madrid a Španělsko obecně, musí se pohroužit do ochutnávání tradičních jednohubek nazvaných tapas. Pro mě osobně bylo poznání tapasové kultury tím nejzajímavějším, i když zprvu popravdě nejsložitěji poznatelným dobrodružstvím spojeným s Madridem.

V dnešním Madridu najdete nejroztodivnější způsoby servírování dobrůtek k pivu nebo vínu, jejichž trafice začala právě tady. Španělský král Karel III. totiž vydal v roce … zákon, který veškerým hostinským zařízením nařizoval přidat ke každé objednávce některého z těchto nápojů i něco k zakousnutí. Praktičtí hostinští, kteří měli v hospodách ve špičkách plné ruce práce, si zvykli na to, že jednohubky servírovali na malých talířcích, kterými přikrývali sklenice, takže talířky vlastně vytvářely improvizované pokličky. A jelikož se poklička řekne španělsky tapa, dalo toto slovo název nejen těmto jednohubkám, ale vlastně i celé gastronomické tradici, která bohužel nemá jinde takové obdoby.

Nedá se říct, že by některý z typů tapas byl nejčastější – jak už jsem psal, mají v Madridu mnohé podoby. Vždycky záleží na tom, co má daný podnik v daný den k dispozici: někdy to mohou být obligátní olivy, kterých po celém Madridu seženete nejrůznější druhy, jindy třeba kousek typické španělské omelety z brambor a vajec (tortilla de patatas). Ale tím výčet dobrůtek teprve začíná: Španělé jsou mistry kombinací, a tak vám na stole přistane jednohubka, jakou znáte z Česka, se šunkou (tu dušenou, jindy pravou zrající iberskou – jamón ibérico) nebo se španělskou více či méně pikantní klobásou chorizzo. Varianty jsou opravdu rozmanité.

Kombinace nápoje a tapas je vysvětlením, proč sklenici vína v Madridu nepořídíte za cenu nižší než kolem dvou eur, přestože za podobnou cenu se dá v obchodech koupit celá láhev. A s pivem je to ještě složitější: klasická sklenice, jen o něco málo větší než decilitrová, vyjde na euro. Říká se jí tady caña. Ale když vezmete v úvahu obsluhu, která je téměř vždy ochotná a usměvavá, a často takové množství dobrot, jaké je schopné vás nasytit, pochopíte.

Nejlépe se údajně najíte, aniž byste museli objednávat talíře plné jídel, v Granadě, jednom z několika španělských univerzitních měst. Být tamním studentem, musel bych si studentský život pochvalovat: pohárek vína za euro doprovázený velkým talířem tapas je pastvou pro oči i žaludek.

Jako turista se ale v Madridu nebudete mít tak dobře. V oblastech se zvýšeným výskytem zahraničních návštěvníků jako člověk neznalý můžete snadno napálit. Přestože Madriďanům není možné na jejich pohostinnosti a vstřícnosti takřka co vytknout, v tavernách zaměřených zejména na turisty si zvykli místo tapas nabízet spíš polední (tady spíš odpolední) menu. V takových podnicích přistane talířek s tapas na stole málokdy. Do absurdní formy dovedli tento zvyk tam, kde sklenici piva a „tapas“ nabízejí za pevnou a viditelně inzerovanou cenu (například jedno euro), ale žádný zázrak od toho nečekejte, protože vám pusu zacpou jednou jednohubkou nebo mističkou oliv, která nestojí za řeč.

Rodilý Madriďan, kterých je ve španělském hlavním městě jako zde oblíbeného šafránu (asafran), se v takových hospodách musí cítit nesvůj. Ještěže tu funguje něco jako lokální sounáležitost: místní tu vždycky dostanou něco víc než cizinci. Může se to sice vůči cizincům zdát nespravedlivé, ale ti, kdo chtějí Madrid poznat důkladněji, nemusí se cítit v nevýhodě – jakmile domorodci pochopí, že tu nejsou jen kvůli trase mezi Palácio Réal a Muséo del Prado, začnou se k nim chovat o poznání líp.

Ale v žádném případě nad vámi nechci lámat hůl, i kdybyste nakrásně zůstávali pouze a jen zapřisáhlými cizinci, kteří do Madridu přijeli kvůli tomu, aby si v turistickém průvodci odškrtli seznam navštívených pamětihodností a vydali se na letiště bez jakéhokoli zájmu o Madriďany jako takové. Pokud se budete chtít domoci svých práv, daných dávným zákonem Karla III., chtějte k objednanému pivu nebo vínu aperitivo. Aperitiv tady přitom neznamená totéž co u nás – onen tekutý začátek tady nahradíte právě miskou nějakých těch laskomin. Klidně tedy obsluhu požádejte, aby vám přinesla un vino tinto nebo un vino

Dovolím si malou odbočku, která ale tak jako tak nepadne na úrodnou půdu, pokud tento text nečte nějaký osvícený provozovatel restaurace v České republice. Marně si lámu hlavu nad tím, proč je v Česku tak málo podniků, které by se odhodlaly nabízet tapas. A ani by nemuselo jít o typické španělské dobroty, jen by si mohli dát víc záležet na tom, aby se hosté cítili dobře a mohli k vínu a pivu něco přikusovat bez ohledu na to, jestli to budou nabízet jako bonus, nebo si za to nechají zaplatit. Pokud se nabídka v českých podnicích omezuje maximálně na svíčkovou jako špičkovou záležitost (o čemž není žádná) a nabídku kuřecích steaků na sto způsobů, je to to, co nás od Španělů velmi odlišuje (a činí tučnými). Umíte si představit, že bychom svíčkovou přizobávali k pití během celého večera?