Parque del Buen Retiro, zkráceně El Retiro, bývalý královský park, který až do pozdního 19. století patřil monarchii, dnes jedna z největších zelených ploch uprostřed Madridu, slouží Madriďanům k trávení volného času. Pro ty, kdo to mají daleko do centra, je to jistě vhodná příležitost k tomu spojit jeho návštěvu s prohlídkou Prada, od něhož je to sem jen kousek, nebo s procházkou po starém městě, těm, kdo dny tráví v centru, zase poskytuje možnost oddat se v zeleni sportování nebo jiným způsobům aktivní zábavy. I když je Retiro skryté za obrovitými domy Paseo del Prado, Calle de Alcalá i dalších přiléhajících ulic, na mapě Madridu ho nepřehlédnete: areál, ohraničený zdmi a přístupný několika branami, má plochu 140 hektarů, takže místa je tu dost i na to, aby se sem kromě botanické zahrady s exotickými stromy vešly i docela široké silnice, po kterých tu a tam projedou auta.

V Retiru pochopíte, jak jsou Španělé hrdí na svou historii a jak jsou schopni uctívat své hrdiny. Dojde vám to možná už ve chvíli, kdy v Madridu procházíte několikátou ulicí a ona se jmenuje podle některé postavy bohaté španělské minulosti. Najdete tu několik soch věnovaných právě jim. Tou ústřední je monumentální památník zasvěcený králi Alfonsovi XII., jemuž vévodí jezdecká socha krále. Hned za ním směrem na východ si na koni trůní generál Arsenio Martínez-Campos, který se v roce 1874 postavil do čela svržení dynastie Bourbonů – té rodiny, jíž Madrid mimochodem a mimo jiné vděčí za Královský palác. Soch ale v parku najdete mnohem víc.

A nejsou tu jen sochy (kdysi) žijících velikánů španělské historie. Přesně v nadmořské výšce 666 metrů tu vztyčili sochu Padlého anděla s fontánou (Fuente del Ángel Caído), podle něhož se jmenuje i jedna brána do parku. Autorem je Ricardo Bellver, který se při tvorbě inspiroval v roce 1877 verši Ztraceného ráje Johna Miltona.

Retiro je také místem vzpomínky na 191 cestujících a jednoho příslušníka speciálních sil, kteří zahynuli v příměstských vlacích při bombových útocích 11. března 2004 nebo v jejich důsledku. Na jejich počest bylo v Lese vzpomínek vysázeny 192 olivovníků a cypřišů.

Jednu z prvních parkových úprav v místech dnešního Retira měl na svědomí architekt Juan Bautista de Toledo, který o něj rozšířil Jeronimos klášter vystavěný zde za královny Isabelly na začátku 15. století. Konečná úprava je dílem mnoha dalších architektů a za oněch více než 500 let přibyly kromě památníku Alfonse XII. v Retiru i další stavby. Tou nejpůsobivější je Křišťálový palác (Palácio de Cristal) od Ricarda Velázqueze Bosca, jenž se při projektování pavilonu inspiroval Křišťálovým palácem vystavěným u příležitosti Velké výstavy v londýnském Sydenhamu v roce 1851. Stejně jako konstrukce Josepha Paxtona byl i madridský skleník z oceli a skla postaven tak, aby ho bylo možné rozebrat a přestěhovat, k tomu však nikdy nedošlo. Velázquez je autorem také vedlejšího objektu (původně Palacio de la Minería), který dnes nese jeho jméno. Křišťálový palác Velázquezova souseda svou slávou zastínil – ačkoli vznikl až v roce 1887, o tři roky později, je dnes známější a navštěvovanější. V obou se konají výstavy a kvůli výstavám také vznikly. Palacio de la Minería kvůli národní výstavě, Křišťálový palác jako místo konání expozice filipínské flóry a fauny.

Na mě Atocha působila velmi skličujícím dojmem a nejsem si jistý, zda to bylo duchem událostí, které se tu v roce 2004 odehrály. Ostatně v době, kdy jsem nádraží navštívil, jsem věděl až příliš málo o tom, co se tu stalo. Spíš to bylo tím, že madridská hlavní železniční stanice až příliš spoléhá na to, že sem dolehne cvrkot velkoměsta, které ho obestírá. Lidé tu tráví jen minimum času, a přestože tady v roce 1992, kdy skončila rozsáhlá rekonstrukce budovy, díky architektovi Rafaelu Moneovi vznikla originální tropická botanická zahrada, návštěvníci jako by sem jen směřovali, a jakmile jejich nohy spočinou na půdě Atochy, hledí, aby byli co nejdříve pryč.

Přesto se jedná o jednu z nejpozoruhodnějších pamětihodností madridské architektury. Nádraží bylo vybudováno v roce 1851 a tehdy sem vedla jen jediná kolej – z nedalekého Aranjuezu. Dnes už to ale neplatí, celý areál má totiž rozlohu 4 000 metrů čtverečních a z … ho otevírá brána Madrid Puerta de Atocha, fascinující souběžnice mnoha lidských osudů a příběhů.

Svou stopu zde zanechal i proslulý francouzský inženýr Gustave Eiffel, nenáviděný pařížský prorok, jemuž především dnes za svou slávu a největší dominantu vděčí francouzská metropole. V roce 1892 totiž Atocha dostala novou podobu, pod kterou je podepsaný Eiffelův spolupracovník Alberto de Palacio Elissagne. Jeho rukopis je tu patrný dodnes, například v podobě železných kleneb, které se tyčí ve výšce mnoha metrů nad hlavou návštěvníka, který se o zdejším nádraží a jeho atmosféře snaží dozvědět trochu víc než jenom obyčejný cestující regionálních nebo vysokorychlostních vlaků.

Atocha je zapuštěná pod úroveň okolního terénu, takže když se sem, na Plaza del Emperador Carlos V, z Paseo de Prado blížíte, najednou na vás vykoukne ze svého nenápadného hnízda. Přesto vás nenechá na pochybách, že se jedná o ústřední bod: každodenně sem z příměstských oblastí, ale i z méně i více vzdálených míst celého Španělska paprskovitě sbíhají cesty lidí směřujících do Madridu jako turisté, nakupující i zaměstnanci místních firem.

http://en.wikipedia.org/wiki/Madrid_Atocha_railway_station

http://www.cd.cz/old/TCD2007/7_18osud.htm

Náměstí, které je v Madridu nejproslulejší, ač vůbec není historické (jeho mnohem dávnější předchůdce Plaza Mayor leží jen pár set metrů odsud směrem na jihozápad), nelze přehlédnout. Je tradičním místem setkávání místních i turistů. Lemuje ho velké množství nejrůznějších obchodů a obchůdků se surovinami a občerstvením a vévodí mu dvě kašny, u kterých si Madrileños dávají dostaveníčko.

I když je Puerta del Sol na první pohled novější a modernější než Plaza Mayor, i tudy kráčely dějiny: bylo jedním z důležitých míst lidového povstání proti Francouzům v květnu 1808.

Kromě kašen je na Puerta del Sol (Sluneční brána), která dostala jméno od někdejší brány městských hradeb směřované až do roku 1570 k východu slunce, jež zde stála, je na náměstí také socha medvěda opírajícího se o planiku a okusující její plody, kterého má město ve znaku.

Původní měšťanské domy padly v 19. století za oběť moderní přestavbě, jediná budova, která zbyla, je klasicistní Real Casa de Correos, dílo architekta Ventury Rodrígueze postavené po polovině 18. století za vlády Karla III. jako poštovní úřad. V roce 1931 byla z jejího balkonu vyhlášena druhá španělská republika a za vlády Francisca Franka tady sídlila nenáviděná politicko-sociální policejní brigáda. Dnes je sídlem regionální vlády.

Na chodníku proti budově je výchozí bod španělských cest.