Madridská rozhledna El Faro de Moncloa o výšce 110 metrů s vyhlídkovou věží stojí ve čtvrti  Moncloa-Aravaca. Budova, jejímž autorem je architekt Salvador Pérez Arroyo, byla postavena v roce 1992 u příležitosti akce Evropské hlavní město kultury za 2 miliardy peset  a je jedenáctou nejvyšší stavbou v Madridu.

Hned po výstavbě ale začala být bezpečnost rozhledny zpochybňována, protože vedle venkovního skleněného výtahu, který na vrchol vyjede za 20 sekund, se nahoru dá dostat po schodišti, které je úzké jen 80 centimetrů a zábradlí při dotyku produkuje statickou elektřinu. Pro osud rozhledny byly ale důležitější dvě události, které rozhodly o jejím „dočasném uzavření“. K první došlo jen krátce po otevření, když se několik několikatunových desek konstrukce při silném dešti uvolnilo a spadly na zem. Naštěstí nikdo nebyl zraněn a věc vyřešilo lepší přinýtování. Ale když pak v roce 2005 vyhořel mrakodrap Windsor na křižovatce ulic Calle de Raimundo Fernández Villaverde a Paseo de la Castellana, město rozhodlo, že už dále nebude tolerovat nevyhovující bezpečností předpisy a Faro de Moncloa raději zavře.

Během let bylo do úpravy stavby investováno kolem 5 milionů eur, dnes však stále čeká na otevření. Na výhled na Madrid, který vám odtud za symbolický poplatek umožní (před zavřením stálo vstupné 1 euro pro dospělé a 50 centů pro děti), si tak musíte nechat stále zajít chuť – a pořád není jasné dokdy.

I když to bude k ostatním kulturním institucím a muzeím nespravedlivé, je třeba přiznat, že k hlavním lákadlům uměnímilovných turistů přijíždějících do Madridu patří Museo Nacional del Prado. Dvousetletá historie muzea umění (otevřeno bylo v roce 1819), které vlastní jednu z nejdůležitějších a nejrozsáhlejších sbírek na světě, a historické funkce španělské královské obrazárny mají na věhlas galerie obrovský vliv.

Na vybudování muzea výtvarného umění má zásluhu Karel III., zvaný El Político, pocházející ze španělské větve Bourbonů, který měl ambici udělat z města velkolepé sídlo. Kvůli vybudování obrazárny byl vytvořen projekt na reurbanizaci Paseo del Prado (prado znamená louka) a architektonický záměr byl svěřen José Moñinovi a Redondovi. Občanská válka práce na stavbě hlavní budovy zastavila, pokračovalo se v ní až později, za vlády Karlova vnuka Ferdinanda VII.

V roce 1918 muselo být muzeum poprvé rozšířeno o zadní pavilony, protože prostory už pro účely bobtnající instituce nestačily. V dalších letech byly do areálu Prada zahrnuty Casón del Buen Retiro a Salon de Reinos a v roce 2007 bylo představeno zatím poslední, podzemní rozšíření, jehož autorem je Rafael Moneo, který stojí také za rekonstrukcí vlakového nádraží Atocha.

Kompletní inventář muzea zahrnuje kolem 7600 obrazů, 8200 kreseb, 4800 tisků a 1000 soch. Ročně stálé nebo dočasné expozice navštíví kolem 2,5 milionu lidí, což je ve srovnání s mnohými institucemi tohoto druhu pakatel, oproti pařížskému Louvru například necelá třetina. Větší návštěvnost než Prado má dokonce i madridské Muzeum královny Sofie, kde jsou umístěny sbírky umění 20. století.

Národní centrum umění Královna Sofie, sbírka umění zahrnující umělecká díla od 20. století až do současnosti, bylo sice v roce 1990 slavnostně otevřeno jako moderní instituce svého druhu, ale budova, stojící jen kousek od železniční stanice Atocha, má dlouhou historii.

Původní areál totiž nechal v 16. století postavit král Filip II., aby zde umístil centrální nemocnici San Carlos. O dvě století později už ale zařízení nevyhovovalo, a tak Karel III. rozhodl o zřízení jiných budov, které by více odpovídalo tehdejším potřebám města, a o rekonstrukci původní stavby, kterou dostali na starost architekti José de Hermosilla a Francisco Sabatini. Přestože se práce po smrti Karla zastavily a hotová byla jen třetina z původně plánovaných prací, začala nemocnice normálně fungovat. Od té doby v ní proběhly mnohé úpravy a rozšíření, ale otisk Sabatiniho a Hermosilly je patrný dodnes.

Nemocnice se z areálu odstěhovala v roce 1965, a přestože budově nějakou dobu hrozila demolice, královský výnos z roku 1977, který ji prohlásil za kulturní památku, ji nakonec zachránil. Už od roku 1986 se v ní konaly dočasné výstavy, konečné úpravy, ke kterým patří unikátní ocelové a skleněné výtahové věže (projektované ve spolupráci s britským architektem Ianem Ritchiem), se dělaly doslova za pochodu.

WEB: https://www.patrimonionacional.es