Kdysi tady, na místě kaple La Ermita de San Antonio na předměstí Madridu, stála její předchůdkyně postavená Josém de Churriguera v roce 1720, ale ta musela ustoupit v roce 1768 výstavbě silnice do Kastilie. Už o dva roky později ale koupil král Carlos IV. palác markýze Castela Rodriga jménem Palacio de la Florida (odtud pochází jméno současné kaple), aby zde architekt Felipe Montana vybudoval v ltech 1792 až 1798 rekreační budovy. Z nich pozdější bouřlivé budování, zejména Severního náměstí (Principe Pio), přežila jen poustevna svatého Antonína.

Za svou popularitu vděčí tato nenápadná neoklasicistní stavba nástěnným malbám, na nichž téměř půl roku, od srpna do prosince, pracoval v roce 1798 jeden z nejvýznamnějších španělských i světových malířů Francisco Goya a jeho asistent Asensio Juliá. Na stropě hlavní kupole zobrazil zázrak svatého Antonína Paduánského, který ve 13. století oživil v Lisabonu mrtvého muže. V roce 1919 byly do kaple převezeny z Bordeaux Goyovy ostatky.

Prvního dubna 1905 byla budova prohlášena národní kulturní památkou a až do roku 1929 se v ní konaly pravidelné bohoslužby. Tehdy se však vzhledem k velkému náporu a nebezpečí poškození původní výzdoby církevní i světské akce přesunuly do za tím účelem vybudovaného dvojčete, které vypadá nachlup stejně.

Každoročně 13. června je Real Ermita de San Antonio de la Florida cílem pouti, během níž se sem přicházejí neprovdané ženy modlit ke svatému Antonínovi a žádat ho o partnera.

Pakliže můžeme flamenco považovat za kratochvilnou zábavu jemnější části španělské populace (a setkání s tanečníkem tohoto temperamentního tance v jedné hospůdce na Las Huertas mi v tom dává za pravdu), mužštější zástupci si přijdou na své díky tradičním býčím zápasům, zvaným corrida.

V roce 1931 byl na náměstí Plaza de Toros Monumental de Las Ventas vystavěn chrám této drsné podívané, v nichž dnes pravidelně každou neděli od začátku března do konce října měří síly lidští bojovníci v zápasech se statnými býky. S kapacitou 23 798 diváků je třetí největší arénou na světě – větší mají jen ve městě Mexiko a ve venezuelské Valencii. Průměrem 60 metrů ale madridská hala předčí i je.

O výstavbě katedrály býčích zápasů, jak aréně na náměstí, k němuž až od Puerta del Sol vede Calle de Alcalá, se začalo uvažovat už od začátku 20. století, protože bývalá hala na dnešním náměstí Plaza Dali (dnes je zde sportovní areál Barclaycard Center) začala být pro monumentální akce malá. Představitelé Madridu dali před jejím rozšířením přednost výstavbě arény nové, modernější, a přesto zachovávající starobylý ráz. Vliv na to měl i slavný toreador José „Joselito“ Gomez, jehož vidinou bylo umožnit návštěvu corridy většímu počtu diváků a snížit ceny vstupenek.

Cihlovou stavbu v maurském novomudéjarském stylu s arabskými oblouky projektovali architekti José Espeliú a Manuel Muñoz Monasterio (druhý jmenovaný je podepsán také pod projektem stadionu Realu Madrid). V roce 1918 rozhodla rada města o koupi pozemku, ale záměr vystavět na okraji Madridu u silnice vedoucí ke hřbitovu La Almudena vyvolal vlnu kritiky. Nakonec se ale stavět začalo, a to v roce 1922 s rozpočtem 7,5 milionu peset.

Slavnostní otevření tehdy ještě nedokončené arény proběhlo 17. června 1931 a toreadory uvedl na jeviště osobně starosta Madridu Pedro Rico. Město mělo tehdy asi 800 tisíc obyvatel a velké množství nezaměstnaných a cílem akce bylo vybrat na jejich podporu peníze – většina účinkujících proto proti býkům bojovala bez nároku na odměnu.

Stavba má celkem čtyři podlaží, vede do ní 18 bran (tři nejdůležitější, vedoucí sem z Calle de Alcalá, jsou Puerta Grande, Puerta de la Calle de Alcalá a Puerta de Madrid). Venkovní stěny zdobí glazovaná keramika znázorňující erby všech španělských provincií.

Že se v aréně odehrává nějaká událost, ať už je to každotýdenní býčí zápas, květnová slavnost sv. Isidora dělníka, patrona Madridu, nebo koncertní, operní či divadelní představení, vlají na věži Puerta Grande tři vlajky: uprostřed španělská, vlevo od ní vlajka autonomní oblasti Madrid a vpravo vlajka městská.

První zmínka o potřebě vybudovat most přes řeku Manzanares pochází už z let 1345 a 1346, kdy král Alfonso XI. Kastilský pověřil městskou radu shromážděním potřebných finančních prostředků na stavbu spojnice mezi Madridem a komunikací na sever od města. Stavět se ale začalo až o více než dvě století později, v roce 1582, když král Filip II. svěřil akci svému oblíbenému architektovi Juanu de Herrera, autora kláštera El Escorial a královského paláce v Aranjuezu. Rozpočet činil 200 tisíc dukátů. Od té doby Segovský most existuje, i když ne ve své původní podobě a z původní stavby dnes můžeme vidět jen pozůstatky v podobě vlnolamu a dvou oblouků, a to dokonce 95 metrů severně od toho současného.

V průběhu staletí prošel mnohými úpravami, a v polovině 17. století dokonce získal zdobenou bránu navrženou Teodorem Ardemansem. Jako důležitá přístupová cesta neodolal občanské válce – v listopadu 1936 ho republikáni nechali vyhodit do povětří, aby zabránili příchodu Frankových vojáků do města. Rekonstrukci a úpravám se nevyhnul ani v šedesátých letech 20. století, kdy se v Madridu stavěla důležitá dopravní tepna M-30. Současná podoba a provedení ze žulových bloků pochází z roku 2007.

Dům, ve kterém žil jeden z nejvýznamnějších španělských literátů Félix Lope de Vega posledních pětadvacet let svého života (od roku 1610), stojí v ulici pojmenované po jeho kolegovi Miguelu de Cervantesovi. Jde o budovu s číslem popisným 11, v níž na návštěvníka dýchne zachovalá atmosféra zlatého věku 17. století zahrnující dobová umělecká díla (zapůjčená obrazárnou Prado), nábytek, příslušenství i knihovnu a spisovatelovy práce, studie a rukopisy. Staré křeslo v pracovně jako kdyby Lope de Vega opustil před chvilkou.

Dům postavený v roce 1578 koupil Lope de Vega v roce 1610 za 9 000 realů a žil v něm se svou druhou ženou Juanou Guardovou. Po jejich smrti dům zdědila dcera, vnuk ho ale v roce 1674 prodal. Posledním majitelem před současnou Královskou španělskou akademií byl Antonio Garcia Cabrejo, který v roce 1931 zemřel bez dědiců. Dům byl po částečné rekonstrukci o čtyři roky později prohlášen za národní kulturní památku a zpřístupněn veřejnosti. V 70. letech se rekonstrukce chopil Fernando Chueca Goitia, který jednotlivé pokoje přestavěl tak, jak mohly v 17. století skutečně vypadat: je tady například kuchyň, pracovna a ložnice. Nesměla tu chybět ani zimní zahrada, protože Lope de Vega rád zahradničil a o svém koníčku se často zmiňoval ve svých pracích.  V 90. letech se oprav dočkala i fasáda, takže dnes je dům Lope de Vegy skutečnou chloubou Las Huertas.

V roce 1713, před více než třemi sty lety, vznikla z iniciativy Juana Manuela Fernándeze Pacheca (1650–1725), markýze z Villeny a vévody z Escalony, instituce, jejímž cílem bylo dohlížet na čistotu oficiálního španělského jazyka, tzv. kastilštiny. Dodržení celistvosti gramatiky, slovní zásoby a pravopisu přitom nebylo jednoduché – španělsky se mluví na několika kontinentech a s ohledem na postupující dekolonizaci v mnoha částech světa bylo těžké španělštinu lingvisticky podchytit. Pacheco, který se stal prvním ředitelem Španělské královské akademie (Real Academia Española, RAE), si to uvědomoval, a tak se zasazoval o vydání velkého slovníku španělštiny. K tomu ale došlo až po jeho smrti, šest svazků vyšlo v letech 1726 až 1739. V roce 1771 pak vyšla první významná příručka španělské gramatiky.

V následujících letech a desetiletích vznikly pod záštitou RAE nebo nezávisle na ní latinskoamerické akademie, které jsou dnes sdruženy ve společné asociaci.

Impulsem k založení jazykové akademie Španělska se stala její francouzská kolegyně, kterou už v roce 1635 založil kardinál Richelieu. Už rok po jejím založení španělskou akademii schválil tehdejší král Filip V. Současná RAE má několik výborů, které se pravidelně scházejí. Zvláštním výborem je výbor pro zachování domu slavného španělského spisovatele Lope de Vegy.

Z:\MEDIA\FOTOGRAFIE\2012_05_09\DSC_3005.JPG

Budovu RAE najdete jen kousek od Prada, v ulici Calle Ruiz de Alarcón, která je souběžná s Paseo del Prado.

WEB: http://www.rae.es

Madridská dvojčata stojící na náměstí Plaza de Colón (neboli Kolumbově náměstí), kam se pohodlně dostanete pěší procházkou alejí na Paseo del Prado a Paseo de Rocoletto, se v roce 2008 umístila v anketě webu VirtualTourist o nejošklivější památky světa na úctyhodném šestém místě, a přesto je jejich současná hodnota odhadována na 116 milionů dolarů. Budova, ve které jsou zejména kanceláře, byla postavena v roce 1976 na návrh architekta Antonia Lamely a s výškou 116 metrů patří mezi dvanáct nejvyšších staveb v Madridu.

Podle vrchní plošiny s dvěma špičkami, která obě věže stavby propojuje, se Torres de Colón přezdívá Zástrčka (El Enchufe). Srdce Madriďanů si nezískaly ani přes svou unikátní konstrukci: poté, co na spodních patkách vztyčili stavitelé dva hlavní pilíře a na nich plošinu, pokračovala stavba nanášením jednotlivých pater shora dolů. Posledních šest pater (tři nadzemní a tři podzemní) bylo postaveno zezdola nahoru.

Tato budova, která se do roku 2011 jmenovala Palácio de Comunicaciones, tedy Palác komunikací, se díky své pompéznosti a zdobnosti stala nepopiratelným a snadno rozpoznatelným symbolem Madridu. Náměstí Plaza de Cibelés udává ráz stejně tak dobře jako kašna bohyně Kibelé nebo jiné zde stojící budovy. Oproti nim má však něco navíc: může se pyšnit rozlohou 30 000 metrů čtverečních a výškou 70 metrů.

Základní kámen stavby budované podle návrhu architektů Antonia Palacia Ramila a Joaquína Otamendiho Machimbarreny, mimo jiné také autorů mostů v Bilbau a San Sebastiánu a casina v Madridu, byl položen už v roce 1907, budova ale byla oficiálně otevřena až o 12 let později, konkrétně 14. března 1919, jako moderní poštovní, telegrafní a telefonní centrum – odtud pochází její původní název. Madriďané a Španělé ze širokého okolí jí ale dodnes ironicky pojmenovávají katedrálou svaté Komunikace (Catedral de nuestra Señora de la Comunicación). Je ukázkou modernistické architektury začátku 20. století, nebo chcete-li megalomanského stavění v neogoticko-secesním stylu té doby. Měla být symbolem toho, co přinesla technická revoluce, i monumentalitu celého Španělska.

Palác sestávající ze dvou propojených budov korunovaných pětibokými věžemi a spojenými ústřední stavbou s věží prošel v 60. letech 20. století rekonstrukcí kvůli vylepšení komunikačních systémů. Další úpravy probíhaly ještě o dvacetiletí později. V roce 1993 byla budova vyhlášena kulturní památkou a od roku 2007 zde sídlí madridská radnice a také výstavní prostor CentroCentro a galerie skla.

ODKAZ: Wikipedie

Také Madrid má svou lanovku. Teleférico de Madrid, kabinová lanová dráha, spojuje centrum města (nástupní stanice je jen kousek od Templo de Debod v ulici Paseo del Pintor Rosales) se středem parku Casa de Campo. Jedná se o ekologický způsob přepravy, který se vyhýbá dopravním zácpám a v jedné kabině přepraví až šest lidí.

Lanovku postavila v roce 1969 švýcarská firma Von-Roll. Dráha je dlouhá 2,5 kilometru, má celkem 80 kabinek, protíná řeku Manzanares a dálnici M30 a cesta mezi oběma stanicemi trvá 11 minut. Nejvyšší bod lanovky je 40 metrů nad terénem.

WEB: http://www.teleferico.com/