Paseo de la Castellana je třída jako stvořená pro ty, kdo se chtějí ocitnout mimo centrum města, a přitom zůstat v Madridu. Nabízí srovnání starého Madridu s Madridem novým, bouřlivě se rozvíjejícím, ve kterém je potřeba nacházet nové prostory pro administrativní a obchodní budovy. A právě Čtyři věže jsou toho více než jasným důkazem.

Když po nedělní polední procházce po El Rastro nebo okolí Plaza Mayor a Puerta del Sol, během níž se zaručeně budete prodírat davy lidí, zůstanete unavení, oázu klidu vám na Paseo de la Castellana může poskytnout třeba obchodní centrum na Nuevos Ministerios, které je na rozdíl od supermarketů v centru otevřeno.

Široký bulvár, hodný tohoto označení, začíná na rozlehlém náměstí Plaza Colón u místních dvojčat Torres de Colón neboli Zástrčky. Pokud jste sem přišli od Prada a vydáte se pěšky i dál až ke čtvrti Chamartín, uvidíte, jak se starý Madrid před vašima očima mění v moderní město se skleněnými výškovými budovami. Tím je třída pozoruhodná – dá vám poznat Madrid, jaký z průvodců neuvidíte. Navíc je tu k vidění i několik dalších objektů.

Zmíněné obchodní centrum El Corte Inglés stojí na rohu Calle de la Castellana a Calle de Raimundo Fernández Villaverde v areálu, který se jmenuje AZCA (plným jménem Asociación Mixta de Compensación de la Manzana A de la Zona Comercial del Paseo de la Castellana). Jednou ze zdejších staveb je 104 metrů vysoká věž Titania (Torre Titania), která už od pohledu patří mezi novější. Přesně na jejím místě stála ještě na začátku roku 2005 jen o několik metrů vyšší Torre Windsor. V ní ve večerních hodinách 12. února vypukl požár, zaměstnávající několik hodin desítky hasičů, takže už během incidentu, při němž šlehaly plameny zdivem a nad věží stoupal vysoký hustý dým, se spekulovalo o tom, že bude nutné budovu strhnout. To se také později stalo, ale už v roce 2007 se začalo na tomto místě stavět znovu. Pod plánem budovy jsou podepsaní architekti Pablo Muñoz a Pedro Vilata.

Titania ale není nejvyšší budovou obchodní zóny vnořené takřka dovnitř Madridu, která má tak komplikovaný název, a přitom se zkracuje jen AZCA. Největší stavba, Torre Picasso, dokončená v roce 1988, ji překonává o víc než 50 metrů. A větší než Titania jsou ještě Torre Europa (1985, 121 m) a Torre del Banco Bilbao (1981, 107 m). Komplex doplňuje ještě Torre Mahou (1990, 85 m).

Požár Torre de Windsor měl vedle materiálních škod ještě další, vedlejší účinek – kvůli nevyhovujícím bezpečnostním podmínkám zavřela madridská radnice vzápětí pro veřejnost Faro de Moncloa, vyhlídkovou plošinu na západ odtud.

Tato čtvrť, protnutá stejnojmennou ulicí Calle de Las Huertas, je jednou z nejvíce okouzlujících míst Madridu. Má totiž nepopiratelného génia loci: mezi starobylými domy zde můžete kličkovat ulicemi, jimiž se před dávnými staletími procházeli takoví velikáni, jako byli Miguel de Cervantes, Félix Lope de Vega Carpio nebo Pedro Calderón de la Barca. Všichni tři patří k tomu nejlepšímu, co španělská literatura dala světu. A všichni tři se ulicemi toulali přibližně ve stejnou dobu.

Z bohémské atmosféry těch časů tu cosi setrvalo až do dnešních dnů a celá čtvrť, v níž se dlouhá století usazují básníci, spisovatelé, hudebníci a další řemeslníci svobodných povolání, na vás zapůsobí neodolatelnou magií.

Ať už se na procházku po Las Huertas, již nelze začít jinde než ulicí, které dala čtvrť jméno, vydáte odkudkoli, čeká vás chůze po malebných zákoutích starého Madridu, na která se nedá zapomenout a která, pokud jste v Madridu déle než dva dny, vás určitě donutí se sem vrátit. Z Paseo del Prado sem vede cesta přes náměstí Plaza Platería de Martínez, od centra pak přes náměstí Plaza del Angel, kde jen těsně minete Plaza de Santa Ana.

Na samotné Calle de Las Huertas je nesčetné množství taveren, barů a restaurací, které vám dají nahlédnout do tajů španělské gastronomie. Můžete tu ochutnat nejen madridské, ale i regionální speciality – andaluské, galicijské nebo valencijské –, protože podniků je tady opravdu celá řada a provozují je lidé, kteří sem přišli z nejrůznějších koutů Iberie.

Další hospůdky pak najdete v přiléhajících ulicích. Některé nejsou na první pohled tak vyzývavé, ale o to příjemnější atmosféra vás čeká uvnitř.

Parque del Buen Retiro, zkráceně El Retiro, bývalý královský park, který až do pozdního 19. století patřil monarchii, dnes jedna z největších zelených ploch uprostřed Madridu, slouží Madriďanům k trávení volného času. Pro ty, kdo to mají daleko do centra, je to jistě vhodná příležitost k tomu spojit jeho návštěvu s prohlídkou Prada, od něhož je to sem jen kousek, nebo s procházkou po starém městě, těm, kdo dny tráví v centru, zase poskytuje možnost oddat se v zeleni sportování nebo jiným způsobům aktivní zábavy. I když je Retiro skryté za obrovitými domy Paseo del Prado, Calle de Alcalá i dalších přiléhajících ulic, na mapě Madridu ho nepřehlédnete: areál, ohraničený zdmi a přístupný několika branami, má plochu 140 hektarů, takže místa je tu dost i na to, aby se sem kromě botanické zahrady s exotickými stromy vešly i docela široké silnice, po kterých tu a tam projedou auta.

V Retiru pochopíte, jak jsou Španělé hrdí na svou historii a jak jsou schopni uctívat své hrdiny. Dojde vám to možná už ve chvíli, kdy v Madridu procházíte několikátou ulicí a ona se jmenuje podle některé postavy bohaté španělské minulosti. Najdete tu několik soch věnovaných právě jim. Tou ústřední je monumentální památník zasvěcený králi Alfonsovi XII., jemuž vévodí jezdecká socha krále. Hned za ním směrem na východ si na koni trůní generál Arsenio Martínez-Campos, který se v roce 1874 postavil do čela svržení dynastie Bourbonů – té rodiny, jíž Madrid mimochodem a mimo jiné vděčí za Královský palác. Soch ale v parku najdete mnohem víc.

A nejsou tu jen sochy (kdysi) žijících velikánů španělské historie. Přesně v nadmořské výšce 666 metrů tu vztyčili sochu Padlého anděla s fontánou (Fuente del Ángel Caído), podle něhož se jmenuje i jedna brána do parku. Autorem je Ricardo Bellver, který se při tvorbě inspiroval v roce 1877 verši Ztraceného ráje Johna Miltona.

Retiro je také místem vzpomínky na 191 cestujících a jednoho příslušníka speciálních sil, kteří zahynuli v příměstských vlacích při bombových útocích 11. března 2004 nebo v jejich důsledku. Na jejich počest bylo v Lese vzpomínek vysázeny 192 olivovníků a cypřišů.

Jednu z prvních parkových úprav v místech dnešního Retira měl na svědomí architekt Juan Bautista de Toledo, který o něj rozšířil Jeronimos klášter vystavěný zde za královny Isabelly na začátku 15. století. Konečná úprava je dílem mnoha dalších architektů a za oněch více než 500 let přibyly kromě památníku Alfonse XII. v Retiru i další stavby. Tou nejpůsobivější je Křišťálový palác (Palácio de Cristal) od Ricarda Velázqueze Bosca, jenž se při projektování pavilonu inspiroval Křišťálovým palácem vystavěným u příležitosti Velké výstavy v londýnském Sydenhamu v roce 1851. Stejně jako konstrukce Josepha Paxtona byl i madridský skleník z oceli a skla postaven tak, aby ho bylo možné rozebrat a přestěhovat, k tomu však nikdy nedošlo. Velázquez je autorem také vedlejšího objektu (původně Palacio de la Minería), který dnes nese jeho jméno. Křišťálový palác Velázquezova souseda svou slávou zastínil – ačkoli vznikl až v roce 1887, o tři roky později, je dnes známější a navštěvovanější. V obou se konají výstavy a kvůli výstavám také vznikly. Palacio de la Minería kvůli národní výstavě, Křišťálový palác jako místo konání expozice filipínské flóry a fauny.

Na mě Atocha působila velmi skličujícím dojmem a nejsem si jistý, zda to bylo duchem událostí, které se tu v roce 2004 odehrály. Ostatně v době, kdy jsem nádraží navštívil, jsem věděl až příliš málo o tom, co se tu stalo. Spíš to bylo tím, že madridská hlavní železniční stanice až příliš spoléhá na to, že sem dolehne cvrkot velkoměsta, které ho obestírá. Lidé tu tráví jen minimum času, a přestože tady v roce 1992, kdy skončila rozsáhlá rekonstrukce budovy, díky architektovi Rafaelu Moneovi vznikla originální tropická botanická zahrada, návštěvníci jako by sem jen směřovali, a jakmile jejich nohy spočinou na půdě Atochy, hledí, aby byli co nejdříve pryč.

Přesto se jedná o jednu z nejpozoruhodnějších pamětihodností madridské architektury. Nádraží bylo vybudováno v roce 1851 a tehdy sem vedla jen jediná kolej – z nedalekého Aranjuezu. Dnes už to ale neplatí, celý areál má totiž rozlohu 4 000 metrů čtverečních a z … ho otevírá brána Madrid Puerta de Atocha, fascinující souběžnice mnoha lidských osudů a příběhů.

Svou stopu zde zanechal i proslulý francouzský inženýr Gustave Eiffel, nenáviděný pařížský prorok, jemuž především dnes za svou slávu a největší dominantu vděčí francouzská metropole. V roce 1892 totiž Atocha dostala novou podobu, pod kterou je podepsaný Eiffelův spolupracovník Alberto de Palacio Elissagne. Jeho rukopis je tu patrný dodnes, například v podobě železných kleneb, které se tyčí ve výšce mnoha metrů nad hlavou návštěvníka, který se o zdejším nádraží a jeho atmosféře snaží dozvědět trochu víc než jenom obyčejný cestující regionálních nebo vysokorychlostních vlaků.

Atocha je zapuštěná pod úroveň okolního terénu, takže když se sem, na Plaza del Emperador Carlos V, z Paseo de Prado blížíte, najednou na vás vykoukne ze svého nenápadného hnízda. Přesto vás nenechá na pochybách, že se jedná o ústřední bod: každodenně sem z příměstských oblastí, ale i z méně i více vzdálených míst celého Španělska paprskovitě sbíhají cesty lidí směřujících do Madridu jako turisté, nakupující i zaměstnanci místních firem.

http://en.wikipedia.org/wiki/Madrid_Atocha_railway_station

http://www.cd.cz/old/TCD2007/7_18osud.htm

Náměstí, které je v Madridu nejproslulejší, ač vůbec není historické (jeho mnohem dávnější předchůdce Plaza Mayor leží jen pár set metrů odsud směrem na jihozápad), nelze přehlédnout. Je tradičním místem setkávání místních i turistů. Lemuje ho velké množství nejrůznějších obchodů a obchůdků se surovinami a občerstvením a vévodí mu dvě kašny, u kterých si Madrileños dávají dostaveníčko.

I když je Puerta del Sol na první pohled novější a modernější než Plaza Mayor, i tudy kráčely dějiny: bylo jedním z důležitých míst lidového povstání proti Francouzům v květnu 1808.

Kromě kašen je na Puerta del Sol (Sluneční brána), která dostala jméno od někdejší brány městských hradeb směřované až do roku 1570 k východu slunce, jež zde stála, je na náměstí také socha medvěda opírajícího se o planiku a okusující její plody, kterého má město ve znaku.

Původní měšťanské domy padly v 19. století za oběť moderní přestavbě, jediná budova, která zbyla, je klasicistní Real Casa de Correos, dílo architekta Ventury Rodrígueze postavené po polovině 18. století za vlády Karla III. jako poštovní úřad. V roce 1931 byla z jejího balkonu vyhlášena druhá španělská republika a za vlády Francisca Franka tady sídlila nenáviděná politicko-sociální policejní brigáda. Dnes je sídlem regionální vlády.

Na chodníku proti budově je výchozí bod španělských cest.