Juan de Villanueva

Francesco Sabatini

Rafael Moneo

Jedním z patronů města (ale také zemědělců) je svatý Isidor z Madridu, zvaný také sv. Isidor rolník (kolem 1070 až 15. května 1130). Svůj život zasvětil těžké práci na poli, byl oráčem u bohatého měšťana Jana Vergase, a proslul svou zbožností, poctivostí a dobrým srdcem. Kvůli modlitbám často zanedbával i svou práci, což se pochopitelně nelíbilo jeho pánovi. Když se jel jednou přesvědčit, co je pravdy na tom, že Isidor tráví příliš času na mších a při modlitbách, spatřil Isidora ve společnosti dvou andělů, kteří mu pomáhali orat.

Příhoda s anděly, které přiměl ke zorání pole, je jedním z důvodů, proč byl Isidor 12. března 1622 papežem Řehořem XV. svatořečen (kanonizační bulu podepsal ale až 9. června 1724 Benedikt III.). O dalším zázraku vypráví legenda vytrysknutí pramene vody po několikaměsíčním kopání studny v místě, které sužovalo velké sucho. A se studnou souvisí i třetí zázrak, jejž Isidor vykonal. Isidor rolník měl za ženu  Marii Toribiovou de la Cabeza, která byla později rovněž prohlášena za svatou. Měli spolu jediného syna, kterého Isidor vzkřísil poté, co spadl do studny.

Když král Filip III. Španělský, který od svého otce zdědil nejrozsáhlejší území na světě, zahrnující i Portugalsko, při cestě do Lisabonu na začátku 17. století onemocněl a lékaři do jeho uzdravení nevkládali žádné naděje, byly k němu přeneseny Isidorovy ostatky a králi se zdraví vrátilo.

Patrně nejvýznamnější malíř španělského romantismu a jedna z nejvýznamnějších osobností světové malby vůbec Francisco Goya se narodil v aragonské vesnici Fuendetodos  kousek od Zaragozy předposlední březnový den v roce 1746. Jako sedmnáctiletý odjel do Madridu s cílem zapsat se na Královskou akademii San Fernando, ale o přijetí se opakovaně ucházel neúspěšně.

Prvního výrazného úspěchu dosáhl o několik let později až v Itálii, v soutěži pořádané parmskou akademií. Když se potom vrátil do Zaragozy, kterou znal ze svých dětských a jinošských let, podařilo se mu získat první zakázky od církve v rodném Španělsku.

Královská gobelínová manufaktura mu zadala vytvoření předloh k tapiseriím, což ho na několik let zabezpečilo, leč už brzy výdělek od výrobců nástěnných koberců nepotřeboval: v roce 1786 se stal královským malířem, o tři roky později dvorním malířem a dalších deset let nato prvním dvorním malířem. V roce 1795 byl jmenován ředitelem královské akademie.

Na konci 70. let se natrvalo přestěhoval do Madridu a stal se vyhledávaným portrétistou místní aristokracie. Pobyt ve španělské metropoli nakrátko přerušil na začátku 90. let. V Andalusii ale onemocněl a ohluchl, patrně následkem působení olova obsaženého v barvách. Zemřel v roce 1828 ve francouzském Bordeaux, kam se uchýlil po

Kdo si chce prohlédnout něco z Goyova díla, nemusí jen do Prada, kde je umístěn jeden z jeho nejslavnějších obrazů Nahá Maja (La Maja desnuda), ale může zavítat do kaple Real Ermita de San Antonio de la Florida, respektive její dvojnice, kde najde malířovy fresky.

Kdyby Miguel de Cervantes (29. 9. 1547 Alcalá de Henares až 22. 4. 1616 Madrid) nenapsal nic jiného než svůj proslulý román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha), jeho světové slávě by to nezabránilo. I když pozůstatky jeho díla skutečně nejsou příliš rozsáhlé, dvoudílné dílo o stárnoucím zemanovi, který se při čtení románů o hrdinných rytířích rozhodl stát se jedním z nich, přinesl Cervantesovi světovou proslulost. Španělé k němu dodnes chovají náležitou úctu a na zdejším náměstí Plaza de España mu na důkaz toho postavili sousoší v nadživotní velikosti, které zobrazuje nejen jeho, ale i dvě jeho nejznámější literární postavy – Alonsa Quijana a jeho věrného sluhu, sedláka Sancha Panzu.

Pocházel z rodiny zchudlého šlechtice s osmi dětmi a ve 24 letech ztratil v námořní bitvě u Lepanta levou ruku. V roce 1575 byl piráty odvlečen jako otrok do Alžírska, kde strávil pět let. Jako výběrčí daní zpronevěřil peníze, takže nějakou dobu si pobyl i ve vězení. Zemřel v bídě.

Možná tahle pasáž do Mardidu tak úplně nepatří, ale na muže, který Španělsko, a tedy i Madrid jako hlavní město a místo, jehož ráz politika země určuje nejvýrazněji, ovlivnil snad nejvýznamněji, bychom v žádném případě neměli zapomenout. A pak je tu ještě jeden důvod: diktátor a 36 let vládnoucí nejvyšší představitel Španělska, známý jako generál Franco, měl tak dlouhé jméno, že je to i na tamní poměry se Cervantesovými přídomky přece jenom pikantní. Francisco Paulino Hermenegildo Teódulo Franco y Bahamonde Salgado Pardo de Andrad představuje pro Španělsko temný stín minulosti. Jeho režim, který se mu podařilo v zemi ve třicátých letech 20. století nastolit, byl fašistický, autoritativní a nedemokratický. Ale pohled na diktátora Franca, který budování státu pojal razantně, se přece jenom různí. Za jeho vlády, postavené na katolických hodnotách, se na jednu stranu popravovali odpůrci a výrazným způsobem byly omezeny individuální i skupinové svobody, ale na druhou stranu si Franco mohl dovolit uskutečnit celou řadu reforem, nazývané jako Desarollo (zázrak), které stály u zrodu silné střední třídy.

Franco měl v právě v Madridu obrovskou jezdeckou sochu. Sedmimetrový monument, který stál u budovy ministerstva životního prostředí, odstranili Madriďané v roce 2005, třicet let od diktátorovy smrti, a kvůli obavám z přílišné publicity se stržení sochy odehrálo v noci. Zajímavé je, že jako oficiální důvod se tehdy udávala rekonstrukce náměstí, ale zároveň se vědělo, že památka na frankistický režim je připomínka ne příliš demokratické minulosti.

Dnes už tedy symboly Franca v Madridu ani nikde jinde ve Španělsku nenajdete. Země si žije ve zcela jiném kontextu. Ale za výdobytky, které Španělům poskytuje tamní sociální systém, může právě někdejší Caudillo de España por la gracia de Dios: jako na protest proti němu se politický systém v zemi otočil směrem doleva. Španělsko, které dlouhá desetiletí žilo v konzervativně-nacionalistickém módu, se paradoxně proměnilo v zemi socialistickou.