Pakliže můžeme flamenco považovat za kratochvilnou zábavu jemnější části španělské populace (a setkání s tanečníkem tohoto temperamentního tance v jedné hospůdce na Las Huertas mi v tom dává za pravdu), mužštější zástupci si přijdou na své díky tradičním býčím zápasům, zvaným corrida.

V roce 1931 byl na náměstí Plaza de Toros Monumental de Las Ventas vystavěn chrám této drsné podívané, v nichž dnes pravidelně každou neděli od začátku března do konce října měří síly lidští bojovníci v zápasech se statnými býky. S kapacitou 23 798 diváků je třetí největší arénou na světě – větší mají jen ve městě Mexiko a ve venezuelské Valencii. Průměrem 60 metrů ale madridská hala předčí i je.

O výstavbě katedrály býčích zápasů, jak aréně na náměstí, k němuž až od Puerta del Sol vede Calle de Alcalá, se začalo uvažovat už od začátku 20. století, protože bývalá hala na dnešním náměstí Plaza Dali (dnes je zde sportovní areál Barclaycard Center) začala být pro monumentální akce malá. Představitelé Madridu dali před jejím rozšířením přednost výstavbě arény nové, modernější, a přesto zachovávající starobylý ráz. Vliv na to měl i slavný toreador José „Joselito“ Gomez, jehož vidinou bylo umožnit návštěvu corridy většímu počtu diváků a snížit ceny vstupenek.

Cihlovou stavbu v maurském novomudéjarském stylu s arabskými oblouky projektovali architekti José Espeliú a Manuel Muñoz Monasterio (druhý jmenovaný je podepsán také pod projektem stadionu Realu Madrid). V roce 1918 rozhodla rada města o koupi pozemku, ale záměr vystavět na okraji Madridu u silnice vedoucí ke hřbitovu La Almudena vyvolal vlnu kritiky. Nakonec se ale stavět začalo, a to v roce 1922 s rozpočtem 7,5 milionu peset.

Slavnostní otevření tehdy ještě nedokončené arény proběhlo 17. června 1931 a toreadory uvedl na jeviště osobně starosta Madridu Pedro Rico. Město mělo tehdy asi 800 tisíc obyvatel a velké množství nezaměstnaných a cílem akce bylo vybrat na jejich podporu peníze – většina účinkujících proto proti býkům bojovala bez nároku na odměnu.

Stavba má celkem čtyři podlaží, vede do ní 18 bran (tři nejdůležitější, vedoucí sem z Calle de Alcalá, jsou Puerta Grande, Puerta de la Calle de Alcalá a Puerta de Madrid). Venkovní stěny zdobí glazovaná keramika znázorňující erby všech španělských provincií.

Že se v aréně odehrává nějaká událost, ať už je to každotýdenní býčí zápas, květnová slavnost sv. Isidora dělníka, patrona Madridu, nebo koncertní, operní či divadelní představení, vlají na věži Puerta Grande tři vlajky: uprostřed španělská, vlevo od ní vlajka autonomní oblasti Madrid a vpravo vlajka městská.

První zmínka o potřebě vybudovat most přes řeku Manzanares pochází už z let 1345 a 1346, kdy král Alfonso XI. Kastilský pověřil městskou radu shromážděním potřebných finančních prostředků na stavbu spojnice mezi Madridem a komunikací na sever od města. Stavět se ale začalo až o více než dvě století později, v roce 1582, když král Filip II. svěřil akci svému oblíbenému architektovi Juanu de Herrera, autora kláštera El Escorial a královského paláce v Aranjuezu. Rozpočet činil 200 tisíc dukátů. Od té doby Segovský most existuje, i když ne ve své původní podobě a z původní stavby dnes můžeme vidět jen pozůstatky v podobě vlnolamu a dvou oblouků, a to dokonce 95 metrů severně od toho současného.

V průběhu staletí prošel mnohými úpravami, a v polovině 17. století dokonce získal zdobenou bránu navrženou Teodorem Ardemansem. Jako důležitá přístupová cesta neodolal občanské válce – v listopadu 1936 ho republikáni nechali vyhodit do povětří, aby zabránili příchodu Frankových vojáků do města. Rekonstrukci a úpravám se nevyhnul ani v šedesátých letech 20. století, kdy se v Madridu stavěla důležitá dopravní tepna M-30. Současná podoba a provedení ze žulových bloků pochází z roku 2007.