I když jsem měl od té doby piminetos de Padron několikrát, a nechal jsem si je dokonce dovézt přímo ze Španělska, takže vůně, kterou provoněly celý byt, byla opravdu autentická, nic už se nevyrovná prvnímu setkání s nimi: během nedělního běsnění na El Rastro, s Kamilem zas a znovu mě seznamujícím s kouzelným Madridem, a Anou, která shání nějaký kus nábytku, ve špinavém bufetu na rohu, kde jsme si kromě papriček posypaných hrubozrnnou solí dali v pauze při popocházení davem mezi stánky s kormidly, protože jsem si jedno z nich bůhvíproč umanul přivézt domů jako dárek, ještě smažené sardinky.

Do odletu letadla zbývalo jen několik hodin a já jsem se bezstarostně prodíral nedělním šílenstvím Rastra. Zavazadla s ostatními suvenýry bezpečně spočívala na Las Huertas, tam, kde se ulice mého bohémského srdce střetává s náměstím Plaza de Matute. A když jsem se pro ně potom vrátil, dávno opustivší azyl tetuánského bytu, aby mě Kamil doprovodil na Plaza Cibeles na autobus, věděl jsem, že tu nejsem naposledy, ale že za to přes tu vůni, nevyzpytatelnost a nedělní pohodu zdaleka nemůžou jen pimientos de Padron.