Kdysi tady, na místě kaple La Ermita de San Antonio na předměstí Madridu, stála její předchůdkyně postavená Josém de Churriguera v roce 1720, ale ta musela ustoupit v roce 1768 výstavbě silnice do Kastilie. Už o dva roky později ale koupil král Carlos IV. palác markýze Castela Rodriga jménem Palacio de la Florida (odtud pochází jméno současné kaple), aby zde architekt Felipe Montana vybudoval v ltech 1792 až 1798 rekreační budovy. Z nich pozdější bouřlivé budování, zejména Severního náměstí (Principe Pio), přežila jen poustevna svatého Antonína.

Za svou popularitu vděčí tato nenápadná neoklasicistní stavba nástěnným malbám, na nichž téměř půl roku, od srpna do prosince, pracoval v roce 1798 jeden z nejvýznamnějších španělských i světových malířů Francisco Goya a jeho asistent Asensio Juliá. Na stropě hlavní kupole zobrazil zázrak svatého Antonína Paduánského, který ve 13. století oživil v Lisabonu mrtvého muže. V roce 1919 byly do kaple převezeny z Bordeaux Goyovy ostatky.

Prvního dubna 1905 byla budova prohlášena národní kulturní památkou a až do roku 1929 se v ní konaly pravidelné bohoslužby. Tehdy se však vzhledem k velkému náporu a nebezpečí poškození původní výzdoby církevní i světské akce přesunuly do za tím účelem vybudovaného dvojčete, které vypadá nachlup stejně.

Každoročně 13. června je Real Ermita de San Antonio de la Florida cílem pouti, během níž se sem přicházejí neprovdané ženy modlit ke svatému Antonínovi a žádat ho o partnera.

Pakliže můžeme flamenco považovat za kratochvilnou zábavu jemnější části španělské populace (a setkání s tanečníkem tohoto temperamentního tance v jedné hospůdce na Las Huertas mi v tom dává za pravdu), mužštější zástupci si přijdou na své díky tradičním býčím zápasům, zvaným corrida.

V roce 1931 byl na náměstí Plaza de Toros Monumental de Las Ventas vystavěn chrám této drsné podívané, v nichž dnes pravidelně každou neděli od začátku března do konce října měří síly lidští bojovníci v zápasech se statnými býky. S kapacitou 23 798 diváků je třetí největší arénou na světě – větší mají jen ve městě Mexiko a ve venezuelské Valencii. Průměrem 60 metrů ale madridská hala předčí i je.

O výstavbě katedrály býčích zápasů, jak aréně na náměstí, k němuž až od Puerta del Sol vede Calle de Alcalá, se začalo uvažovat už od začátku 20. století, protože bývalá hala na dnešním náměstí Plaza Dali (dnes je zde sportovní areál Barclaycard Center) začala být pro monumentální akce malá. Představitelé Madridu dali před jejím rozšířením přednost výstavbě arény nové, modernější, a přesto zachovávající starobylý ráz. Vliv na to měl i slavný toreador José „Joselito“ Gomez, jehož vidinou bylo umožnit návštěvu corridy většímu počtu diváků a snížit ceny vstupenek.

Cihlovou stavbu v maurském novomudéjarském stylu s arabskými oblouky projektovali architekti José Espeliú a Manuel Muñoz Monasterio (druhý jmenovaný je podepsán také pod projektem stadionu Realu Madrid). V roce 1918 rozhodla rada města o koupi pozemku, ale záměr vystavět na okraji Madridu u silnice vedoucí ke hřbitovu La Almudena vyvolal vlnu kritiky. Nakonec se ale stavět začalo, a to v roce 1922 s rozpočtem 7,5 milionu peset.

Slavnostní otevření tehdy ještě nedokončené arény proběhlo 17. června 1931 a toreadory uvedl na jeviště osobně starosta Madridu Pedro Rico. Město mělo tehdy asi 800 tisíc obyvatel a velké množství nezaměstnaných a cílem akce bylo vybrat na jejich podporu peníze – většina účinkujících proto proti býkům bojovala bez nároku na odměnu.

Stavba má celkem čtyři podlaží, vede do ní 18 bran (tři nejdůležitější, vedoucí sem z Calle de Alcalá, jsou Puerta Grande, Puerta de la Calle de Alcalá a Puerta de Madrid). Venkovní stěny zdobí glazovaná keramika znázorňující erby všech španělských provincií.

Že se v aréně odehrává nějaká událost, ať už je to každotýdenní býčí zápas, květnová slavnost sv. Isidora dělníka, patrona Madridu, nebo koncertní, operní či divadelní představení, vlají na věži Puerta Grande tři vlajky: uprostřed španělská, vlevo od ní vlajka autonomní oblasti Madrid a vpravo vlajka městská.